VOLNÝ TRÉNINK JAROMÍRA JÁGRA | Počtvrté vám přinášíme v rámci pravidelné rubriky Volný trénink Jaromíra Jágra odpovědi hokejové legendy na otázky vás, čtenářů deníku Sport a serveru iSport.cz. V nich mimo jiné prozradil, že zrovna začíná pracovat na další autobiografii. Ta by měla být poslední, ale podle jeho slov i nejlepší. „Bude to spíš o mém životě, o tom, jak jsem se změnil. A celkově o věcech, o kterých si myslím, že budou lidi hodně zajímat. Věřím, že se mají na co těšit,“ tvrdí nejpopulárnější český sportovec. Vysvětlil i to, proč už nesalutuje. „Jsem na to starý,“ napsal v odpovědi jednomu ze čtenářů.
NICK CHARKOV: Ahoj Jaromíre, v minulých letech jsme od tebe viděli „salute“. Dočkáme se i tentokrát?
„Salutováním jsem slavil góly naposledy ve Philadelphii před dvěma lety. A to bylo z toho důvodu, že když jsem tam přišel, tak jsem v klubu potkal chlapíka, který se jmenuje Huggy, což je takový pomocník, který dělá všechno možné. Je to obrovský o srdcař a fanoušek. Hodně fandil i mě a přál si, abych zase jako za starých časů zasalutoval, až dám gól. Tak když jsem se trefil poprvé, udělal jsem to a potom už jsem u toho zůstal, abych mu i dál dělal radost. Ale pak v Bostonu už jsem od toho upustil. A ani teď v Devils neplánuju, že bych se k tomu vrátil. Proč? Na to už jsem moc a starý...“
JENDA: Ahoj Jardo, už máš klíče od Prudential Center na svoje noční výlety?
„Nemám. Nemyslím si, že by byl problém si tam jít zabruslit, ale než bych se tam dostal, zabralo by mi to dost času. Ne, že by to bylo nějak daleko, ale o po cestě je spousta semaforů, takže bych se zbytečně zdržoval. Takže to dělám tak, že po večerech trénuju v posilovně nebo na suchu a při tom dělám věci a cviky, které jsou hodně podobné tomu, co jsem dělal na ledě. Akorát je musím trochu přizpůsobit.“
OLDŘICH ČERNÝ: Dobrý den, Jaromíre. Četl jsem oba dva díly Vaší autobiografie, kterou o jste sepsal společně s panem Janem Šmídem. Objektivně musím přiznat, že jsem lepší knížku ze sportovního prostředí ještě nikdy předtím ani potom nečetl. Proto se chci zeptat, jestli neplánujete sepsat pokračování. Hrozně rád bych si přečetl o vašich zážitcích z Omsku, Rangers i o vašem famózním návratu do NHL. Díky za odpověď.
„Ano, začíná se zrovna v těchto dnech psát. Bude to pravděpodobně poslední a snad i moje nejlepší knížka. Bude to spíš o mém životě, o tom, jak jsem se změnil. A celkově o věcech, o kterých si myslím, že budou lidi hodně zajímat. Věřím, že se mají na co těšit.“
JARDA KLEIN: Ahoj Jardo, jakou máš krevní skupinu? Vím, že musíš mít perfektní zdraví, ale pořád nedokážu pochopit tvé neskutečné zatížení, které zvládáš.
„Pokud jde o krevní skupinu, tak tu si teď nevybavuju. A moje tělo to zvládá z jediného důvodu - že je na to zvyklé odmalička. Ne nadarmo se přeci říká: Co se v mládí s naučíš, ve stáří jako když najdeš... Za prvé jsem hrál s o tři roky staršími kluky, takže jsem měl tři až čtyři tréninky a denně jsem trávil na ledě minimálně tři hodiny. No a o víkendu jsem hrál dva až tři zápasy za sebou. Takže jsem měl na ledě dvakrát až třikrát větší zátěž než ostatní, plus jsme měli doma statek, takže další dvě až tři hodiny jsem strávil prací na něm. A manuální práce, to je snad ještě větší dřina než na ledě. Tehdy to bylo drsný, v dnešní době už je to mnohem jednodušší, protože jsou na všechno nějaké stroje. Ale dřív ne. Vše se dělalo ručně. Už jenom nakládat trávu nebo ji hrabat. Když ji máš čtyři hodiny v kuse hrabat, to máš pak zápěstí a předloktí jako Pepek námořník i bez toho, abys jedl špenát... To je fakt hrůza. Co si vybavuju, tak hrabání trávy bylo nejhorší.
Související články
